Co nás čeká a co nás nemine
Doc. RNDr. Felix Koschin, CSc., katedra demografie

     Máme výhodu. Jako mírně zaostalá země se můžeme podívat k sousedům a zjistit, jaký můžeme očekávat vývoj u nás. Alespoň v hrubých rysech, detaily se samozřejmě mohou lišit. Co se tedy děje v oblasti vzdělávání ve světě, tedy v tom rozvinutějším světě?
     Jsou to změny - a to bez nadsázky - převratné. Vzdělávání přestává být doménou k tomu státem zřízených nebo kontrolovaných institucí. Teď nemám na mysli soukromé školy - ty jsou buď státem z velké části financované (a tedy kontrolované), anebo se alespoň musí podřídit určitým předpisům, jak má vzdělávání vypadat a co se má studentík naučit. Začínají se totiž uplatňovat i neformální (tj. mimo zavedený školský systém) formy vzdělávání a učení. Ony existovaly i dříve, ale asi byste neuspěli, kdybyste zaměstnavateli argumentovali, že jste absolvovali kurs astronomie v odpoledních přednáškách v planetáriu.
     K tomu sice vývoj nesměřuje, ale k něčemu hodně podobnému. Nabízí se celá řada kursů a celých programů mimo školské instituce a je jen na zákazníkovi, aby si vybral, co pro zvýšení své kvalifikace potřebuje. A zaměstnavatelé čím dál více kladou důraz nikoli jen na oficiálně uznávanou kvalifikaci, ale na skutečné znalosti a dovednosti (tedy na skutečnou kvalifikaci).
     I do tohoto volného systému se ale vnáší určitý řád. Přirozeně, že ve výhodě jsou takové kursy a programy, které mají nějaké oficiální posvěcení (nejen nutně od školských orgánů). A tak například ve Spojeném království vznikla University for Industry (mohli bychom to asi přeložit jako univerzita pro praxi), což není žádná universita, ale jakási znalecká a zprostředkovatelská agentura, která shromažďuje informace o všech možných kursech a programech, ověřuje jejich kvalitu, nabízí je široké veřejnosti a zajišťuje i materiály pro výuku (a samozřejmě nejen v papírové formě, nýbrž i v elektronické). Na tuto agenturu se může zákazník obrátit s přáním zvýšit či změnit si kvalifikaci a ona mu nabídne řadu možností, jak to realizovat - buď odsedět ve škole, nebo korespondenčně nebo jen přes počítač. A všechny formy jsou pak zaměstnavateli uznávány.
     V předcházejícím odstavci byla skrytě naznačena další významná změna - stále více se mluví o učení, nikoli jen o vzdělávání. To znamená, že se zdůrazňuje úloha studenta, on se učí, on si vybírá, co se bude učit a jak. Často v poslední době můžeme slyšet o strategii celoživotního vzdělávání. To svědčí o hlubokém nepochopení, protože se nejedná o vzdělávání, ale o učení (správně tedy jde o celoživotní učení). A úlohou vzdělávání (na primární a na sekundární úrovni, tj. v našich základních a středních školách) by mělo být připravit žáka na to, že se celý život bude učit, aby se chtěl učit, aby se uměl učit a aby uměl vyhledávat příležitosti k učení. K tomu má naše školství zřejmě ještě daleko (ale nenechme se mýlit, vývoj někdy jde tak rychle dopředu, že se nestačíme divit).
     Co z toho plyne pro vysoké školy? Že jim brzy vyroste zdatná konkurence. Ti, co budou chtít získat praktické vzdělání, se patrně poohlédnou jinde, kde jim nebudou nutit něco, co oni nechtějí, a kde kvalifikaci získají rychleji. Univerzity v tom výše zmíněném vyspělejším světě už toto nebezpečí zaregistrovaly a nabízejí řadu vzdělávacích programů mimo svůj vlastní program, dokonce i takové, kde vysokoškolskou kvalifikaci získat nelze. Znamená to, že budeme muset velmi uvolnit naše striktní pravidla, co musí studenti studovat a jak rychle to musí studovat. Budeme muset připustit, aby volně přecházeli z jednoho programu do druhého, aby si studium na libovolnou dobu přerušili atd. Znamená to, že diktovat si budou studenti, nikoli škola - ta jen nastaví jakési hranice, za které nelze jít, pokud si chce udržet určité renomé. A nesmí je nastavit moc vysoko, protože pak by zbylo jen renomé bez studentů, a tedy i bez učitelů potažmo bez školy, jakési renomé an sich vhodné jen pro vzpomínková soaré.
     A nemysleme si, že taháme za delší konec špagátu. Například v Nizozemsku je dnes situace taková, že od vysokoškolských programů se požaduje, aby byly "studovatelné", jinými slovy, aby nebyly moc těžké. Nebude?li poptávka po vzdělaných lidech a nebudou?li lidé sami chtít být vzdělaní (takové přání by měla pěstovat základní a střední škola), pak jim vzdělání nevnutíme. Pro pesimisty uveďme příklad Švédska, kde takové volné procházení vysokoškolským studiem už léta existuje (Švédové například neumí říci, kolik mají jakých studentů a čeho - to se zjistí, až když se rozhodnou školu ukončit) a Švédsko v mezinárodních srovnáních vychází jako země nejvzdělanějších lidí.
     Všimněme si ještě jiného momentu. Jací budou studenti. Budou bílí? Chvíli ještě ano, ale je celkem nezpochybnitelnou skutečností, že naše (tj. česká) populace pomalu vymírá a že se do našich krajů bude stěhovat čím dál více lidí z jihu - z Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Proč tomu tak bude? Protože naše populace - stejně jako všechny evropské populace s výjimkou Albánců a Romů - je populace stárnoucí, snižuje se úmrtnost a plodnost už poklesla pod záchovnou úroveň. Je to proces, kterým procházejí všechny populace a celá západní půlka Evropy jasně dokumentuje, že je to proces zřejmě nezvratný. Někteří naši politici se domnívají, že by se s mladou generací dal udělat kšeft - zaplatíme vám, když nám uděláte nějaké děti. Ono to ale nefunguje, lidé nemají děti pro peníze a změna základních životních postojů už v naší populaci proběhla (v západoevropských populacích proběhla už dříve). A proč se sem budou stěhovat lidé z jihu? Z prostého důvodu - nebude tam místo. Populace Asie, Afriky a Latinské Ameriky se během dalších asi třiceti let téměř zdvojnásobí. Opět se někteří naši politici domnívají, že by se imigraci měla učinit přítrž, postavit zdi a hlídat je se psy. Jenomže proti té povodni, která nás čeká, nám žádný plot nepomůže. Nehledě na to, že bychom byli sami proti sobě, protože imigranti jsou naše naděje, že nás ve stáří přeci jen někdo bude živit.
     Budeme se tedy muset připravit na to, že budeme žít ve zcela jiné společnosti, ve společnosti multikulturní, a tomu se budou muset přizpůsobit i vysoké školy. Výuka v cizím jazyce se už stane holou nezbytností a přizpůsobení se jiným zvyklostem bude nutné. Už se těžko budeme dovolávat toho, že něco je v našich krajích staletým zvykem, i když nově příchozí se nepochybně našim zvyklostem budou přizpůsobovat. Těžko dnes jmenovat, co a jak se změní. Podstatné je, abychom byli připraveni pružně reagovat na potřebné změny a abychom netvrdili, že to vždycky bylo tak a že jinak to bude určitě špatně.
     A pointa? Demografie bude v dalších letech čím dál zajímavější a důležitější disciplínou.

Zpravodaj VŠE, 2000, č. 2, s. 16. ISSN nemá.